Lyžařský kurz, aneb lezení do kopce zlepšuje fyzičku

30. prosince 2009 v 17:32 | Dragowlin |  Takové ty brázdy... paměť bo co
Přežili jsme lyžařský kurz
aneb lezení kopce zlepšuje fyzičku


V pondělí 14. prosince ráno, ve velmi nepříjemnou brzkou ranní hodinu, podupávala na parkovišti před vchodem do žluto-modrého supermarketu skupina studentů.
Skrz mraky se draly zimní studené sluneční paprsky a všichni se klepali zimou. Vzduch byl ostře studený a kolem rozesmátých úst se tvořila bílá mlha. Promrzlí studenti přešlapovali, rozespale zívali a nadšeně vítali nové příchozí obtěžkané taškami, batohy a ruksaky. Nezúčastněný pozorovatel by rozeznal tři hloučky uprostřed batohů. Tři naprosto rozdílné první ročníky Gymnázia Ladislava Jaroše. Všichni čekali na odjezd do Alp, a tam na zkoušku odolnosti, vytrvalosti a duševní síly- lyžařský kurz.
Skupinka se, jako mávnutím kouzelného proutku pohnula a valila se k přijíždějícím autobusům. Nedočkavě všichni vyčkávali před zadními dveřmi, jen aby byli uvnitř. Nejlépe vzadu. Zadní místa, ale obsadili starší, větší a "zkušenější" třeťáci. Profesorský tým sjednal pořádek, sečetl studenty a ujistil se zda někdo nezmrznul a nezůstal na parkovišti.
Mezitím se autobus s natěšenými žáky kvinty rozjel na dlouhou devítihodinovou cestu do Alp. Pár zastávek na LandZeitech, ve Freeshopech na hranicích a u jezera byli jedinými důvody proč vyskákat z tepla autobusu do zimy.
Když večer autobus dorazil do městečka Saalbachu a jeho části Hinterglemmu, řidič se sladkým úsměvem nerudného chlapa zastavil, vyházel batohy k řece do sněhu a odjel.
Od našich vytoužených večeří nás dělilo 20 minut chůze a pořádný kopec. Aktivní tým kluků nasedl do auta a jel naše věci odvézt na "horu". Nikomu nic jiného nezbylo, než se zvednout, protřepat nohy, aby neumrzly a jít. Nezvykle vysoké tempo mnoho lidí překvapilo, ale žaludek byl přece jen prázdný, takže poslušně šli za ostatními.
V penzionu si všichni unaveně sedli na schody. V mírném dilematu večeře versus vybalení zvítězil hlad. A tak se 98 lidí vrhlo na jídlo. Potom už jen vybalení a volno.
Druhý den po snídani všem došlo, že ta krásná věta v informačních letácích o vzdálenosti penzionu od sjezdovky neplatí. Nebo platí, ale není nám k ničemu. Byl tady "malý, nepotřebný a nedůležitý detail"- sníh. A ten tam nebyl. Takže lyžaři a snowboardisté hodili své zimní vybavení na ramena a vydali se v doprovodu vedoucích na strmý sestup. Ten netrval dlouho, ale věřte, že jednoho to probere dokonale.
Pak jen cesta vyhřívanou kabinkou do vyšších poloh, kde sníh byl. A kdyby nebyl, tak by se udělal sněhovými děly.Na svahu se každý rozhodl podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a zařadil se do příslušné skupiny obtížnosti.
Ti, co nikdy nezažili pocit nicotnosti člověka v obrovských, ledem pokrytých horách, zběsile fotografovali okolí. Ostatní si užívali krásného počasí a téměř kýčové, monotónní modré oblohy bez mráčků.
Po dopoledním sportování nás opět očekával výstup. Po nekonečné půlhodince se doškrábal až k chatě poslední znavený a zasedli jsme k obědu. Polední odpočinek a zase nanovo! Odpoledne se nepředvídatelné alpské počasí zhoršilo, sluníčko vystřídala mlha a vlézavý chlad. Díky tomu se více padalo a jeden ošklivý pád se změnil ve zlomeninu klíční kosti. Další den byl obdobný, jen bez úrazů.

Třetí tzv. kritický den proběhl v klidu a pohodě. Objevilo jen pár pádů a naraženina ruky.
V poslední odjezdový den se všichni sbalili, dali tašky do společenské místnosti(sklep) a šli na svah. Pár nemocných zůstalo na jediném volném pokoji. Po výborném obědě jsme se vydali na opravdu poslední příjemnou procházku z kopce.
Po počátečním chaosu při rozdělování studentů do autobusů jsme vyrazili domů.
Podle pana řidiče jsme byli již natolik otuženi, že jsme nepotřebovali zatopit.
Takže po příjezdu před růžovou budovu Gymnázia neseděli na sedadlech studenti, ale Rampouchenti.
O půl druhé v noci byl každý rád, že našel svá zavazadla, rozloučil se a v polospánku nasednul do prohřátého auta svých rodičů.
Lyžařský kurz byl podle očekávání zkouškou sil, psychických i fyzických.

Ale všichni můžeme s hrdostí říct: "Přežili jsme to!"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 anti artist anti artist | Web | 30. prosince 2009 v 19:23 | Reagovat

a to je podstatné! my sme sa zmoli tak akurát na lyžiarske stredisko vzdialené asi 5 min cesty totálne preplneným autobusom od nášho gympľa a dochádzali sme každý deň...

2 Cracatit Cracatit | Web | 1. ledna 2010 v 9:49 | Reagovat

Tak to musíš být plná zážitků. A určitě se tí taky krom nervů utužila přátelství některých  některými nebo tu a tam třeba nějaký ten pár... Sám to znám, na horách jsem byl několikrát a vždycky to kolektiv řádně utužilo. Zimču v busu nezávidím, taky se mi jednou stalo něco podobnýho.

3 Crazy.Child Crazy.Child | Web | 1. ledna 2010 v 12:46 | Reagovat

Pěkná povídka =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama