Prosinec 2009

Nový rok / nový rok - z těch názvů se zcvoknu

31. prosince 2009 v 18:32 | Dragowlin | 
Jako každý, ani já si dnes neodpustím malinký článek k Novému/novému roku.

Děkuji za všechny krásné komentáře, a přeji všem originální a neotřelý Nový rok a krásně prožitý s kapkou toho štěstí nový rok :) Veselý Silvestr!
PS: Dnes budu hodne potit, tak sem, jákmile mi vyvolají film try fotky šupnu:)


Lyžařský kurz, aneb lezení do kopce zlepšuje fyzičku

30. prosince 2009 v 17:32 | Dragowlin |  Takové ty brázdy... paměť bo co
Přežili jsme lyžařský kurz
aneb lezení kopce zlepšuje fyzičku


V pondělí 14. prosince ráno, ve velmi nepříjemnou brzkou ranní hodinu, podupávala na parkovišti před vchodem do žluto-modrého supermarketu skupina studentů.
Skrz mraky se draly zimní studené sluneční paprsky a všichni se klepali zimou. Vzduch byl ostře studený a kolem rozesmátých úst se tvořila bílá mlha. Promrzlí studenti přešlapovali, rozespale zívali a nadšeně vítali nové příchozí obtěžkané taškami, batohy a ruksaky. Nezúčastněný pozorovatel by rozeznal tři hloučky uprostřed batohů. Tři naprosto rozdílné první ročníky Gymnázia Ladislava Jaroše. Všichni čekali na odjezd do Alp, a tam na zkoušku odolnosti, vytrvalosti a duševní síly- lyžařský kurz.
Skupinka se, jako mávnutím kouzelného proutku pohnula a valila se k přijíždějícím autobusům. Nedočkavě všichni vyčkávali před zadními dveřmi, jen aby byli uvnitř. Nejlépe vzadu. Zadní místa, ale obsadili starší, větší a "zkušenější" třeťáci. Profesorský tým sjednal pořádek, sečetl studenty a ujistil se zda někdo nezmrznul a nezůstal na parkovišti.
Mezitím se autobus s natěšenými žáky kvinty rozjel na dlouhou devítihodinovou cestu do Alp. Pár zastávek na LandZeitech, ve Freeshopech na hranicích a u jezera byli jedinými důvody proč vyskákat z tepla autobusu do zimy.
Když večer autobus dorazil do městečka Saalbachu a jeho části Hinterglemmu, řidič se sladkým úsměvem nerudného chlapa zastavil, vyházel batohy k řece do sněhu a odjel.
Od našich vytoužených večeří nás dělilo 20 minut chůze a pořádný kopec. Aktivní tým kluků nasedl do auta a jel naše věci odvézt na "horu". Nikomu nic jiného nezbylo, než se zvednout, protřepat nohy, aby neumrzly a jít. Nezvykle vysoké tempo mnoho lidí překvapilo, ale žaludek byl přece jen prázdný, takže poslušně šli za ostatními.
V penzionu si všichni unaveně sedli na schody. V mírném dilematu večeře versus vybalení zvítězil hlad. A tak se 98 lidí vrhlo na jídlo. Potom už jen vybalení a volno.
Druhý den po snídani všem došlo, že ta krásná věta v informačních letácích o vzdálenosti penzionu od sjezdovky neplatí. Nebo platí, ale není nám k ničemu. Byl tady "malý, nepotřebný a nedůležitý detail"- sníh. A ten tam nebyl. Takže lyžaři a snowboardisté hodili své zimní vybavení na ramena a vydali se v doprovodu vedoucích na strmý sestup. Ten netrval dlouho, ale věřte, že jednoho to probere dokonale.
Pak jen cesta vyhřívanou kabinkou do vyšších poloh, kde sníh byl. A kdyby nebyl, tak by se udělal sněhovými děly.Na svahu se každý rozhodl podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a zařadil se do příslušné skupiny obtížnosti.
Ti, co nikdy nezažili pocit nicotnosti člověka v obrovských, ledem pokrytých horách, zběsile fotografovali okolí. Ostatní si užívali krásného počasí a téměř kýčové, monotónní modré oblohy bez mráčků.
Po dopoledním sportování nás opět očekával výstup. Po nekonečné půlhodince se doškrábal až k chatě poslední znavený a zasedli jsme k obědu. Polední odpočinek a zase nanovo! Odpoledne se nepředvídatelné alpské počasí zhoršilo, sluníčko vystřídala mlha a vlézavý chlad. Díky tomu se více padalo a jeden ošklivý pád se změnil ve zlomeninu klíční kosti. Další den byl obdobný, jen bez úrazů.

Třetí tzv. kritický den proběhl v klidu a pohodě. Objevilo jen pár pádů a naraženina ruky.
V poslední odjezdový den se všichni sbalili, dali tašky do společenské místnosti(sklep) a šli na svah. Pár nemocných zůstalo na jediném volném pokoji. Po výborném obědě jsme se vydali na opravdu poslední příjemnou procházku z kopce.
Po počátečním chaosu při rozdělování studentů do autobusů jsme vyrazili domů.
Podle pana řidiče jsme byli již natolik otuženi, že jsme nepotřebovali zatopit.
Takže po příjezdu před růžovou budovu Gymnázia neseděli na sedadlech studenti, ale Rampouchenti.
O půl druhé v noci byl každý rád, že našel svá zavazadla, rozloučil se a v polospánku nasednul do prohřátého auta svých rodičů.
Lyžařský kurz byl podle očekávání zkouškou sil, psychických i fyzických.

Ale všichni můžeme s hrdostí říct: "Přežili jsme to!"

Zelené tančení se zrzavými vlasy

30. prosince 2009 v 12:35 | Dragowlin |  Šití šatů
Dlouho, předlouho jsem neušila žádné šaty. Neměla jsem čas, ale spíš se mi nectělo( jojo sem líná, jak veš).

Ale nápad na šaty, jaké bych si sama přála mě nakonec přemluvila a já se pustila do šití. Jediným zádrhelem bylo, že až jsem přišila dvě řady korálků, tak se mi zlomila jehla a já musela došít šaty ve stylu- navléct na nit korálek, navléct jehlu, zašít, vytáhnout jehlu, nandat korálek....

No jo no, ale to se stává(jak zjišťuji mě stále častěji) :)

Šaty jsou složeny ze dvou látek- bílá na korzet sešitý s příjemnou zelenou látkou. Roztříhnuté boa posloužilo, jako krásné ukončení. Podobné šaty měla Zuzana Norisová ve Star Dance(proto ty zrzavé vlasy).
Detailnější fotky jsou pod perexem :)

A co vy? Měli jste už taneční? Jaké to bylo? :)

Čauky mňauky, měj se směj se :)



Okno do sebe sama

28. prosince 2009 v 20:35 | Dragowlin |  Fotografie
Vždy, když se podívám na tuto fotku, tak mi malinké nožičky mrazu přeběhnou přes záda a sem tam mě štípnou svými zuby.

Bílá zeď, bílé okenice, bílá omítka, jen odražená obloha v jediném otevřeném okně(samozřejmě ještě barevná značka) ale jinak různé odstíny šedi a bílé.

Miluju Francii a její krásná, bíle, nebo bretaňsky modře namořené dřevěné okenice. Připomínají mi moře, tu jeho slanost, tu čistotu vzduchu, cákání přistávajících racků a jejich šum.

Mým největším přáním do budoucna je dostat se opět do Paříže. Protože ta hodinová zastávka před Eifelovkou byla sice úchvatná, ale jen na pořádnou prohlídku Louvru je prý na 3 dny... A celá Paříž? Roky.
Už přes rok a půl šetřím všemožně drobné od narozenin, brigády a malé přivýdělky na cestu se školou. Třeba se to povede:)




Úžasná Diana Mini

28. prosince 2009 v 15:08 | Dragowlin |  Lomografie
Včera jsem pod stromečkem našla malinkou, modro-černou Dianu Mini. Ve čtveraté krabici s prazvláštní knihou plnou lomotek :)

Hned jsem vzpomínala, jak se dává do foťáku film(kdysi dávno jsme měli napůl automatizovaný foťák) a s pomocí taťky ho tam šupla. Včera jsem už fotila, ale myslím, že jsem na jedno políčko vyfotila mého bratrance dvakrát.Chjo.
Zvyk z digitálu, že nemusím přetáčet film se budu muset odnaučit.

Jinak se Diana vleze přímo do ruky. A hlavně- je neuvěřitelně lehká. Kdybych nevěděla, že to skutečně fotí, myslela bych si, že je to atrapa z hračkárny.:)

Ale její nedokonalosti, jako vinětování(dělání černých okrajů) a rozmazávání ji zachránily a dnes kult lomografie zakládá hlavně na nedokonalosti :)


Lodní kočka na moři

24. prosince 2009 v 16:30 | Dragowlin |  Akvarel
Když se dnes chce člověk stát námořníkem má velmi omezené příležitosti. Určitě méně, než právník, nebo podnikatel, ale co tepr takový chudák jako kočka? Jak k tomu to zvíře příjde? :D


Okna francouzské Chartres

24. prosince 2009 v 16:01 | Dragowlin |  Fotografie
Chartres ve mě nechala jednu z nejsilnějších vzpomínek po Paříži a Pont du Raz ve francouzské normandii a Bretani. Její okna, temné zákoutí a nasládlá kořeněná vůně. Pár záhad oplyvající tuto největší katedrálu ve Francii dotvořilo celkovou, celistvou a nezapomenutelnou vzpomínku.


Obrázky odkudsi shora

23. prosince 2009 v 17:53 | Dragowlin |  Fotografie
Z létání jsem měla vždycky takový strach a nervy na padrť, že mi nikdy pytlíky nestačily.

Když jsme ale letěli do Francie- už jsem se nebála a pořádně si to užívala. Je to taková velká horská dráha. A turbolence bylo skvělý oživení :D

Taky jsem si vyprosila místečko u okna a fotila. Samozřejmě sem zapráskala foťák všemi možnými mraky, atd... A pak to musela mazat...

Ale pár mám opravdu ráda. I když nejsou nijak zvlášť uchvatné, stejně je budu mít ráda. Heč. :)



Přiběh bakelitového foťáčku LOMO

22. prosince 2009 v 19:50 | Dragowlin |  Lomografie

Kdysi dávno (před sedmadvaceti lety) se kdesi za horami ( lépe řečeno za Uralem a permafrostem) v jednom dosud nepoznaném městě (v tehdejším Leningradu) zrodil fotoaparát vyrobený pro špionáž a armádu.

Ale jak naše známe plastové lžičky z NDR, ani tady se soudruzi nevyznamenali. Sice krásný ostrý střed fotky( pokud se s foťákem nepohne) ale k okrajům se už mlží. Rohy jsou celé takové nějaké a ještě černé. Jediná výhoda jsou krásné zdůrazňující barvy. Tak armáda přenechala foťák nám, obyčejným lidem. Foťák se stal velmi populární, ale po čase zapadl mezi novými výdobytky z USA.

Až po pádu železné opony navštívili naši prahu výletníci z Rakouska, kteří jeli poznávat východní svět. Jako suvenýr si domů přivezli z pražského bazaru staré foťáčky LOMO. Od té chvíle se LOMO začíná lidem opět vracet do podvědomí.U nás ještě tolik ani ne, ale v zahraničí především v Japonsku, Americe a Rakousku začínají být tyto malé foťáky do ruky běžné.


První otázky kamarádek, poté, co jsem jim řekla, že budu mít nový foťák:D

1) Kolik stál? Osm. Týjo, to se rodiče teda plácli přes kapsu! :) Ale set :)

2) A kolik má Megapixlů? Ani jeden. Jakto? Protože je analogový :)

3) A má to takovou tu obrazovku, které ti zobrazuje co fotíš? Ne. Cože!?

4) Má to takový to tento... hledáček? Jo ten to má :)

5) A potom co to vyfotíš můžeš se na to podívat? Ne

6) A můžeš otevřít ty dvířka a podívat se na ten film? Ne

7) Tak co s tím kruci můžeš?
Vlastně všechno, jako pravý ruský výrobek má do vínku dáno odvahu, trvanlivost a otužilost.

Poté, co jsem si mou malou Dianu Mini koupila v Praze, tak u babičky jsem zjistila, že má doma Lomo, staré, ale má ho :)

No díky své nedokonalosti je myslím pro mé účely fotografovat cokoliv, kdykoliv a jentak skvělý.
Tady je pár ukázek z česko-slovenského servru Lomography.cz


Vykulený vánoční kapr s čepkou

22. prosince 2009 v 19:11 | Dragowlin |  Akvarel
Předvánoční nálada už na mě pomalu leze, takže nějaký ten obrázek na toto téma mě minout nemohlo:D . Kapříka jsem měla vymyšleného už pěkně dlouho, stačilo se jen dokopat k činu.

Jinak samozřejmě doma blázinec- samý uklízení, vytírání a vysávání a to pro mě, jako velice nepořádnýho člověka(umělecký nepořádek, ve kterém mám samozřejmě systém) je to pěkně složité.

Hrozně se těším an Štědrý den, protože dostanu od mamky vysněnou malou Mp3 od Sony. Takovou malou, fialovou (dobře no je růžová, sice jsem chtěla oranžovou, ale měli ji jedinou a ve slěvě... A stějně bude v kapse tak co...) a od taťky foťák LOMO za osm.

Jo za 8, ale set. Je to takový malý, bakelitový, ruský foťák z petrohradu. Fotí, rozmazaně, neostře, má výrazné barvy, černé rohy a nemá Megapixly. Ale o Lomu někdy jindy:) LOMOGRAPHIE

PS: Děkuji za krásné komentáře především
Tlustjochovi za jeho pravidelné návštěvy a komentáře
ale i

Umět se radovat. Ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnu nic krásnějšího už nebude.
(Wilde Oscar)

Optimista je slepý, pesimista zatrpklý.
(Cocteau Jean)



Zasněžená vzpomínka Alp

21. prosince 2009 v 13:16 | Dragowlin |  Fotografie
Unavená, nachlazená, stále nevyspalá a neskutečně plná zážitků konečně sedám k počítači.

No jo týden bezstarostného lyžování s kamarády na lyžáku v krásném středisku uprostřed rakouských Alp v Saalbachu-Hinterglemmu člověka zmohne.

Pořídila jsem pár fotek, ale když vám ruce mrznou v - 21°C moc nefotíte(i když to na fotkách nevypadá, skutečně bylo tolik)

Pro snowbording byli ideální podmínky, sluníčko, bezvětří jen ten arktický mráz trochu zlobil. Vše spravila návštěva dobré hospůdky s kamny a čaj (bez rumu jsme stlále ve škole...) .

Bilance od prvního dne byla skutečně úžasná - Zlomená klíční kost, zlomené prkno, vytrhlé vázání, ztracení jedné holky...

Další dny to bylo už leší, ale v skiservisu jsme byli pečení vaření- několik utžených vázání, dotahování vázání a ke konci naražení dolní čelisti a zlomené zápěstí.

Toto vše jsme bravurně a s lehkostí zvládnli za 4 dny lyžování a v skupině čítající 98 lidí, včetně profesorů.

Cestou zpět, která trvala 9,5 hodiny nám náš (sprominutím) debilní řidič nezapl to blbý topení, takže sme v tom mrazu -20°C seděli, spali nebo leželi celí unavení, nachlazení (někteří s angínou, jak zkonstatoval lékař) po celou dobu.

Po příjezdu ke gymplu se všichni už těšili na mírnou českou zimu. Prd!
Před gymplem byla stejná zima, jako v alpách, ale stále tepleji, než v autobuse.

teď když už jsešm skoro dospala únavu začínám opět balit dárky, malovat a tvořit :D

Přeji pěkné Vánoce a Šťastný nový rok !

Nezáleží na tom, co se pokazí, vždy se najde někdo, kdo to čekal.
Ze všech věcí, které se dají dělat na počítači, ty nejméně užitečné jsou nejzábavnější.
Přestane chumelit, jakmile přijdete domů

Auf wiedersen!

Mořská modř v posteli a kočka

9. prosince 2009 v 20:01 | Dragowlin |  Akvarel
To byl ale den! Jestliže člověk nevěří na různé smolné a šťastné dny (stejně, jako já) měl by začít (po dnešku jsem změnila názor).
Každodenní trmácení do školy přes celé město, v arktickém větru, když lije jako z konve a vy nemáte deštník, protože jste taková děravá hlava, že na všechno zapomenete- to jsem já. Když už jsem byla před školou, celá zmáčená, tak na přechodu mě ohodilo krásným kýblem bahna auto. Fakt díky.
Už vysušená, při odchodu ze školy jsem stouplan na NK. Nášlapná Kachlička - chodníkáři v našem městě( jak se takové povolání asi jmenuje?) by si zasloužili trest a to přímo Krutův trest.
Když člověk stoupne na takovou NK tak má najednou ty vyčištěné a pracně vysušené kalhoty opět celé od bahna...

Jak já to jen dělám...

Jinak při hledění do stropu (bolela mě hrozně hlava) mě osvítila Můza a já se šla odreagovat.
Tak vznikl tento obraz kočky v posteli :)


Nevěřím v osud, který člověka ovládne, ať udělá cokoliv.
Věřím však v osud, který ho ovládne, když neudělá nic.


Kofoláček a srdiečko

8. prosince 2009 v 19:43 | Dragowlin |  Kofoláčci
"Učitelé se zblázdnili"! to je fakt, ale že zrovna týden před lyžákem? Kdo by to čekal?
Takže kvůli přemalému dostatku času hledám v mém malém archivu nějaké výtvory, na které jsem pozapoměla, nebo přehlédla. Jeden z nich je malá kofolačka se žluťáskovými vlásky.
Proč zrovna žluťáskové? Vykládám si můj zlozvyk říkat všem blondýnkám/ům, že mají žluťé/žluťáskové vlasy tak, že kdysi(hodně dávno) jsem viděla film a tam se zpívalo žluťásku, žluťásku čučorjetko(nevím, jestli přesně tak, ale snad jo) :)


Klukovský portrét

2. prosince 2009 v 20:12 | Dragowlin |  Tužka
Ke konci minulého roku, kdy člověk fakt už nemá do čeho rýpnout, jsme dostali za úkol ve výtvarce kreslit ostatní. Moc jsme toho nestihli, ale pár portrétů přece jen vzniklo. Míša, který vypadá tak na pátou třídu , ale je v devítce se mi povedl nejlépe - I ten jeho zasmušilý výraz, kdy se nesměl téměř pohnout po celou hodinu (páč to některým trvalo trochu dýl no...) :)

______________________________________

Jinak jsem vám velice vděčná za velmi milé komentáře, na které tak ve velkém nejsem zvyklá.Díky :)


Karmické dluhy života

1. prosince 2009 v 20:20 | Dragowlin | 
Karmické dluhy to mají vše změnit a vyvolat opět rovnováhu, nebo hezky česky-
"když jinému jámu kopáš, sám do ní žuchneš"