Kačeří trapas, alias Šmudla 2.

8. srpna 2009 v 19:02 | Dragowlin |  Geovýlety
Po příjezdu k babičce v odpoledních hodinách jsme slezli z kol zcela uřícení, zpocení a červení, ale rádi, že jsme vůbec tady živí a hlavně celí. Ještě než jsme padli do posltelí jsme se dohodli na zítřejší výlet do Rymic.


Poránu bylo příjemně, tak jsme se v brzských hodinnách vypravily. Vzaly jsme to zkratkou, přece se nepotáhneme po té asfaltce... , přes polňačku. Sem tam pomenší šutřík vlétl do kola a člověk dopadl do kukuřice, které zdejší pole v tehdejší době měli hojnosti.


Poučená z minula o psím agresorovi jsme dojeli na místo z opačné strany. Ale agresor má čumák všude a tajně nás pozoruje, jak odstřelovač na střeše, z okna.

Lov zažal.
Má sestřenice Liduška zdárně objevila keš a najednou BUM!
Rána jak z děla - hrom. Podívaly jsme se směrem k Holešovu, odkud se hrom ozval a tam temno, jak Tér (Tér je opravdu, ale opravdu černý lepkavý sliz, podobný asfaltu, takže když napíšu tér, tak můžu ušetřit mnoho mého drahocenného času a spoustu písmen v tomhle předlouhém příběhu, jen ale kdybych nemusela vysvětlovat co je to tér... hm).
Toto temno jak Tér nás skutečně vylekalo- byli jsme polehku jen tak poránu...
Vytřeštěné oči mé sestřenice Aničky a můj zrychlenný tep mě (i ostatní) přinutilo trochu pohnout a rychle zalogovat. Jenže ouha! Jaksi jsme očekávali, že v tak velké keši bude tužka, jenže nebyla...
Poté co jsme proklely kačery před námi jsem já a Anička huply na kolo a rychlým úprkovým tempem mířily k domku našeho příbuzenstva tady ve vesnici. Rychle jsme zvonily... ale nic. Nebyli doma. Ani naproti má spolužačka nebyla doma. Co teď? Zklamaně jsme se vracely ke keši.
Jedeme kolem skanzenu. Před dveřmi sedí stařík- správce. Stačí jeden pohled a obě se rychle rozjedeme k brance. Bum! další hrom, bouřka rychle postupuje...
Dlouhé prošení, aby nám na pár minu zapůjčil tužku je doprovázeno tázavými pohledy. Přání splněno, my se rozjíždíme logovat. Začíná mrholit a my se teprve sbíráme. Odvážíme tužku, jak jsme slíbily, zpět do skanzenu. Ještě jsme musely staříkovi dovysvětlovat, že pro nás kamarád udělal takovou ,,bojovku" ale že my si zapoměly něco na psaní.

Začíná už solidně pršet a my míříme k Pravčicím. Tentokrát nám hrboly ve zkratce nevadí. Na jednom obzvlášť vybouleném hrbolu to podjelo mé sestře a žuchla do pole. Trochu odřela kolo, ale ten Tér za námi nás popoháněl.

Dojeli jsme k babičce celí mokří, unavení, zablácení, ale s úsměvem na tvářích- máme další skvělou keš!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mstajer mstajer | Web | 8. května 2010 v 20:54 | Reagovat

I to k tomu patří! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama